Baroko je stavební a umělecký sloh, vzniklý asi během třicetileté války, rozvíjející se tedy od roku asi 1650 přibližně sto let, kdy končí obdobím rokoka (asi 1740-80). Nový styl - empír, klasicismus - přichází přibližně s Napoleonem. Snaží se o napodobení řeckého, antického slohu. Takže proti barokním oblým a krouceným tvarům zdůrazňuje geometrické, rovné tvary. Nejlépe je to vidět na tvaru štítu. V druhé polovině 19.století nastupují různé historizující slohy a na počátku 20. století přichází secese.

Stavby, kterým říkáme Selské baroko, pocházejí většinou z druhé poloviny 19.století, alespoň jejich vnější tvary a výzdoba. Co tedy mají společného s barokem? Asi to, že schopní zedníci kopírovali na selských stavbách prvky, které znali z měst, kostelů a panských statků. Barokní i klasicistní. A kostely u nás jsou převážně barokní, nebo barokně přestavěné. Souvisí to asi také s třicetiletou válkou a s dobou po ní. Takže opět, jako i v jiné lidové tvořivosti nejde v pravém smyslu o lidovou (anonymní) tvořivost. Tvůrci byli ve své době známi, někde je známe i dnes. A většinou to nebyli osamocení zedníci, ale podnikatelé, kteří zaměstnávali až desítky lidí a pracovali na několika místech současně. Půvab lidovosti je často dosažen i jistou naivitou. A hlavně časem, za který se to už stalo součástí jihočeské krajiny. Časté je nepochopení původní symboliky a její přetvoření na výzdobný prvek. Např. na klasicistních stavbách pilastry předstírají, že jsou sloupy a nesou štít-tympanon. Ale v lidové architektuře občas nedosahují až k němu a štít jakoby visí ve vzduchu. Ukázkou je třeba kaplička v Holašovicích. Podobně třeba voluty, původně jakoby nosný prvek štítu, se někdy zalamují do vnitřní plochy štítu a tu "nosnou" funkci ztrácejí (např. Branišov, zde se dokonce voluta stáčí naopak). Přibývají další výzdobné prvky, převzaté např. z roubených staveb, nebo i třeba z výšivek. Je otázkou, zda je "správnější" předstírat, že štít nesou sloupy, nebo z toho udělat jen prvek výzdoby. Selský rozum napovídá to druhé.

Nejstarší stavby selského baroka pocházejí z 1. čtvrtiny 19. století. Často dodržují barokní tvarosloví. Vrchol je někdy v 60.letech 19. století, kdy se už často barokní tektonika nedodržuje. Dá se asi říci, že už došlo k napodobování těch prvních vesnických staveb tohoto stylu, a tím k uvolnění vazby na konktétní barokní stavby.

Obecně platí, že selské baroko je asi poslední fází lidové architektury. V té době byl už ustálen vývoj tvarů usedlostí. Na topení a vaření se už používaly sporáky, často ale kombinované s pecí. Černé kuchyně byly rušeny a byly stavěny běžné komíny, což bylo vynuceno i protipožárními předpisy. Jako střešní krytina se ze stejných důvodů začínají používat tašky, i když došková a šindelová krytina dlouho přežívá. Tašky vyžadují silnější konstrukci krovů a to opět znamená přizpůsobení práce městským stavbám. Výstavba domů tak ztrácí krajové rysy a zůstávají jen průčelí a štíty, kterými se jednotlivé oblasti odlišují.

V poslední fázi, přibližně od roku 1900 se hlavně v oblastech, kde se více stavělo (Pšeničná Blata) často objevují prvky z městských historizujících slohů. Například vysoké a úzké pseudorománské oblouky jako průduchy a niky (např. ve Vitíně), napodobenina až téměř maurského stylu (Pelejovice, Neplachov), štukové bosáže na hranách štítů, atd. Někde se dokonce objevují prvky tehdy nového městského stylu, secese.